6. Metody řešení dynamických vlastností rotorových soustav
frekvenčně modální vlastnosti
Problém vlastních hodnot
1. Standartní
2. Zobecněný
Standardní
Vychází se ze soustavy
algebraických rovnic ve tvaru
Hledají se
vlastní čísla matice , tak aby platilo
Příklad
Stanovte
vlastní čísla matice
Po zpětném dosazení do
soustavy algebraických rovnic nelze explicitně vypočítat , protože obě rovnice
jsou lineárně závislé. Tedy např. pro první vlastní číslo
Obvykle se některá z neznámých volí a ostatní se dopočítávají.
Zobecněný
Vychází se z pohybové rovnice pro volné netlumené kmitání (volné kmitání)
Předpokládané řešení
a po dosazení
Zobecnění je dáno tím, že
místo jednotkové matice je matice hmotnosti.
Převedení na standardní se provede vynásobením
Nutnou a postačující podmínkou pro to, aby soustava rovnic měla nenulové netriviální řešení je, aby determinant matice soustavy byl roven nule.
Determinant se nazývá
frekvenční determinant. Vlastní hodnoty jsou pro úlohy dynamiky
vlastní frekvence
kmitání
dynamického systému (frekvenční spektrum). Neznámé
v tomto případě představují pravostranné vlastní vektory
(kmitna). Po uspořádání se obdrží
modální matice pravostranných vektorů -
. Obdobně bychom
mohli stanovit levostranné vektory.
Levostranné vektory -
Po transponování této rovnice
Odkud se stanoví
levostranné vlastní vektory.
Vlastní čísla jsou stejné. V případě, že platí jsou
levostranné a pravostranné vektory stejné
Normování
· Vzhledem k jedničce
· Vzhledem k matici hmotnosti
kde
je spektrální matice
Podmínky ortogonality
Podmínky ortoganility (kolmosti) vyjadřují nezávislost vlastních tvarů na sobě. Tato skutečnost má dva důsledky:
1. Při harmonickém buzení frekvencí rovné vlastní kmitá soustava pouze jediným tvarem kmitu s frekvencí rovnou budící frekvenci.
2. V případě, že je znám určitý tvar kmitání, nelze na základě této znalosti usuzovat jak budou vypadat (případně je odvodit) ostatní tvary kmitání.
V podstatě je to snížení řádu pohybové rovnice
Maticový zápis
Zkráceně (pro volné kmitání v homogenním tvaru)
Horní podtržítka značí tzv. rozšířené veličiny. Předpokládané řešení
,
. reálná část
komplexní ho
vlastního čísla
představuje tlumení a imaginární část vlastní
frekvenci tlumeného
kmitání.
Metody stanovení vlastních čísel a vektorů
· Frekvenční determinant
· Lancoszova metoda
· Metody založené na podobnostní transformaci
Metoda |
Typ matice |
Poznámka |
Jacobi |
symetrická |
úplný problém |
LR algoritmus |
nesymetrická |
úplný problém |
QR algoritmus |
nesymetrická |
úplný problém |
QZ algoritmus |
nesymetrická |
úplný problém |
Lanczosova |
nesymetrická |
částečný |
Mocninová |
nesymetrická |
částečný |
Housenholderova |
nesymetrická |
částečný |
Důležité veličiny
-
vlastní číslo je komplexně sdružené
-
vlastní frekvence netlumeného
kmitání
-
vlastní frekvence tlumeného
kmitání
- součinitel doznívání, b
– součinitel tlumení
kritický
útlum -
-
logaritmický dekrement útlumu
Stanovení
tlumení z amplitudové charakteristiky. Šířka je
stanovena pro amplitudu nebo při poklesu o 3 dB
Pokles o 3 dB odpovídá
hodnotě 70.7 %, nebo také hodnotě (nominální
šířka pásma).
Vlastní hodnoty jsou obecně komplexně sdružená čísla. Reálná část odpovídá tlumení a imaginární je vlastní frekvence kmitání. Reálná část rozhoduje o stabilitě dynamického systému. Kladná znamená nestabilní a záporná stabilní. Vlastní čísla lze zobrazit v Gausově rovině. Každému vlastnímu číslu odpovídá i určitý tvar odezvy v časové oblasti.
Nelineární úlohy
Jak je známo, v nelineárních úlohách jsou obecně vlastní čísla závislá na amplitudách kmitání, rychlosti případně i na zrychlení. Výpočet vlastních čísel pak u nelineárních úloh rotorových soustav ztrácí smysl. V určitých případech za předpokladu kmitání soustav s malými výchylkami kolem rovnovážné soustavy lze řešit problém vlastních hodnot linearizované úlohy (např. za předpokladu trajektorie středu hřídele blízké kruhové trajektorii).
a) Mulerova metoda
Předpokládejme, že známe pro tři hodnoty frekvencí (pro začátek řešení stačí uvažovat nulovou reálnou část) tři hodnoty komplexního determinantu matice G, tedy
s následným výpočtem
a dále
V dalším iteračním kroku se vypočítá
kde znaménko u druhé odmocniny se volí tak, aby se z obou možných hodnot jmenovatele určila v absolutní hodnotě větší. Nová hodnota komplexní frekvence se vypočítá dle vztahu
I když je začátek řešení pouze pro imaginární hodnoty frekvencí, procedura je naprogramována v komplexním oboru a celé řešení je od čtvrtého kroku prováděno v komplexním oboru. Iterační cyklus končí, je-li přírůstek absolutní hodnoty komplexní frekvence menší než zvolená přesnost řešení. Aplikace této metody vyžaduje alespoň přibližnou znalost vlastního čísla.
b) Metoda nalezení nulových bodů komplexní funkce
V tomto případě není znám exaktní tvar komplexní funkce, nýbrž jsou dány diskrétní hodnoty komplexního determinantu jako funkční hodnoty komplexní frekvence.
Podstatou algoritmu je nejdříve výpočet hodnot determinantu nad vymezenou oblastí (vhodná oblast je např. obdélník). Tato oblast je vymezena v Gausově rovině reálnými a imaginárními frekvencemi. V rovině jsou následně určeny isolinie jako spojnice bodů s nulovými reálnými, nebo imaginárními hodnotami komplexního determinantu. Ilustrativně jsou na obr. nakresleny spojnice nulových hodnot reálné a imaginární části komplexního determinantu. Z dvojice protínajících se křivek vždy jedna přísluší nulové reálné části a druhá nulové imaginární části komplexního determinantu. Na vodorovné ose jsou reálné a na svislé imaginární části komplexní frekvence, které se během výpočtu mění. Průsečík křivek s oběma nulovými hodnotami determinantu určují vlastní číslo soustavy. Z obr. 1.5.1 je zřejmých 5 vlastních čísel, z nichž dvě přísluší nestabilnímu dynamickému systému a zbývající stabilnímu. Dosavadní zkušenosti s aplikací této metody vykazují značnou numerickou stabilitu i pro případ značně přetlumených soustav.
lIm
-lRe+lRe
Obr. Spojnice nulových hodnot determinantu